Steak, CHAMPAGNE, tráva a DRUM’N’BASS

5. srpna 2008 v 2:01 | Amor |  orgasmus dne


Tak takhle nějak vypadala moje třídenní oslava narozenin. Začal jsem v pátek večer a probral jsem se až v pondělí ráno se zjištěním, že jsem prospal ranní zasedání krizového štábu. Ale stálo to fakt zato…

Až takhle jsem to vůbec neplánoval, spíš naopak. Neplánoval jsem vůbec nic a neměl jsem žádná očekávání, tudíž věci tak nějak nabraly vlastní směr a samospádem se z akce, která ve své podstatě ani nestála za oslavu, stal třídenní večírek plný překvapení.

Den první: začátek v podobě decentní pracovní večeře s právníky a legislativním týmem. 5cm vysoký steak ke kterému jsem omylem ukradl přílohu, která patřila vedle mne sedícímu kolegovi plus štědře dolévaná mega sklenice bílého italského. Po zavření restaurace pokračování v nedalekém baru s několika lahvemi docela dobrého šampaňského Drappier a Perrier Jouet Grand Cru. Kulturní vložku zajistil spolumajitel podniku, který zrovna něco oslavoval a byl totálně našrot. Nejprve chtěl dělat striptýz, pak svoji hlavu, mne i všechno v prostoru 2m2 polil šampaňským, ze stolu sebral ubrus do kterého se zabalil aby se vzápětí prohlásil za Cézara. Do toho vyřvával hesla typu "Spartááá" a "Vrrr-šo-vííí-ce." Čekal jsem, že dojde i na "Banik, pičo", ale naštěstí si frajer vzpomněl, že ještě musí na noční tah Prahou s kamarády a byl vyveden pryč z vlastního podniku. Konec o čtyři lahve bublinek později v půl páté ráno (tři a půl hodiny po oficiální zavíračce) v situaci, kdy už jsem nebyl schopen jít rovně a na pořadu dne byla soutěž o to, kdo jako první trefí citronem velkou stříbrnou mísu na druhé straně baru. Chudák barman stál venku, hulil cigára a jen se modlil, abychom při těch baseballových nadhozech nesejmuli nějakou (hodně drahou) lahev na baru. Ani nevím, jak jsem se dopotácel pěšky domů s lahví Tarlant Rosé Prestige 1997 v ruce bez toho, abych o ni nějakým způsobem po cestě přišel.
Den druhý: probudil jsem se v jednu odpoledne a vedle mne v posteli ležela gorila jak z programu National Geographic. Takovou opici jsem fakt už dlouho neměl. Asi je to tím, že normálně piju tequilu, na kterou jsem viditelně už zvyklý. Ale ty bublinky byly tak super, že si na ně zkusím taky zvyknout. Každopádně té gorily jsem se nezbavil ani při házení míčků pejskům v parku, takže bolest hlavy nakonec musely vyřešit dva panadoly. To už ale bylo pět odpoledne a já měl před sebou druhou fázi narozeninových oslav - výlet na Sázavafest do Kácova.
Jel jsem s kolegou z bývalé práce, který ten den zrovna slavil narozeniny. Na rozdíl ode mne byl frajer správně připraven - od lístků zdarma přes hulení v krabičce, které čekalo jen na ubalení až po dost slušné zásoby Red Bullu a vody (prý přímo z Makra.) Nevěřil jsem vlastním očím. Po sedmé večer už jsme byli v Kácově, tak jsem si dal první plechovku energie a ubalil prvního jointa. Taková krátká a úzká žiletka to byla, žádný doutník, ale ten matroš byl tak hustej, že po delší době abstinence mi i těch pár prásků úplně stačilo k tomu, abych si připadal jak na tripu. Kolega pustil nahlas skvělej drumec a pozorovali jsme západ slunce, neschopní ani sedět ani chodit ani tancovat. Když jsem se trošičku vzpamatoval, dostal jsem strategický úkol ubalit malou zásobu stejných žiletek na celou noc. Asi po hodině nadlidského výkonu se mi dílo konečně podařilo a vyrazili jsme pařit. Cestu do areálu lemovalo stanové městečko, stany nalevo i napravo snad kilometr. K pobavení kolegy se mi chvílemi dařilo z cesty uhnout mezi ty stany a při každé takové výhybce jsem se hrozně divil, kde to jsem a proč jsou všude okolo mě ty stany a kde že je ta cesta. To už kolegovi došlo, že sranda se mnou sice bude, ale rozhodně už nemůžu plnit žádné další strategické úkoly typu sledovat program, abychom třeba nepropásli vystoupení, která jsme si nechtěli nechat ujít: Skatalites, Roni Size, Skyline, Camouflage a Sister Bliss. Nakonec to ale stejně dopadlo jinak, protože pořadatelé zamíchali programem tak skvěle, že v žádnou chvíli ani naprosto střízliví lidé netušili, kdo a kde vlastně zrovna hraje. Po stížnostech na umístění Sister Bliss do Dancing Hall ji totiž přesunuli na jednu z hlavních scén a tím pádem se stalo, že hrála ve stejnou dobu jako Roni Size v Dancing Hall. Trochu jsem to nepochopil, protože jsem toho názoru, že ani Roni Size nepatří do malého tanečního stanu, nýbrž na hlavní scénu. Tedy aspoň u mě. Pořadatelé to ale asi viděli jinak, protože main stages patřily hvězdám typu Kryštof, Pražský Výběr nebo David Kraus. Takže jsem toho Roniho nakonec zmeškal. Ještěže ty lístky byly zadarmo, protože jinak bych musel najít hlavního blbce odpovědného za tenhle chaos a dát si celou jeho rodinu k snídani. I takhle jsme s kolegou viděli skvělé Camouflage, Sister Bliss, Skyline, Gang Ala Basta a na závěr Makoto s docela dobrou MC Deezim. Možná to bylo těmi jointy, ale přišlo mi, že všechna vystoupení měla více než dost společného s drum'n'bass, jungle a reggae. Nikdo nehrál žádné disko ani trance a podobné sračky. Když jsme se vypotáceli z toho drum'n'bass stanu, bylo po páté ráno a zrovna svítalo… Typická situace a pro mne klasické déjavu které už dlouhá léta zažívám na všech podobných akcích.
Den třetí, závěrečný: Po čtyřech hodinách polospánku jsme si s kolegou dali další křídla a vyrazili zpátky směr Praha. V jedenáct dopoledne už jsem zase upadal do vlastní postele a v šest večer mě výskoky na hlavu probudili pejsci. Po dalším aportování míčků v parku následoval večer plný rumu v mém oblíbeném podniku, kde jsem štamgastem a kde najednou z menu zmizela moje oblíbená El Jimador reposado. Takže rum a do něj spousta limetkové šťávy, hodně ledu a trocha coca coly… aby se neřeklo. Propil jsem se opět k zavíračce s krví naředěnou alkoholem půl napůl. V noci jsem se ještě chvíli potácel po Kampě kam mě šli vyvenčit pejsci a zíral jsem rozmazaně na Vltavu a zaboha jsem se nemohl dopočítat počtu umělohmotných svítících tučňáků kteří lemují zahrádku u muzea.
A tím večírek v podstatě skončil, protože dnes už se mnou chtěl pít jen Jožko, který mě ovšem vyzval, abych na pálenku laskavě dorazil do Žiliny... Kdyby nebylo pondelí, respektive den před tiskovkou a v práci nehořel každý odpatkový koš od vajglů, sbalil bych psy a vyrazil na Slovensko.
Závěr z narozeninového večírku je jasný: každý den narozeniny! Nejlepé ty 18té pořád dokolečka dokola…
PS: Happy Birthday, Tanda!!!
Zdroj: vlastní mobil + Martin Borovička pro techno.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama