Nejlepší ženská je CHLAP

22. května 2008 v 3:26 | Amor |  český orgasmus

Rozhodl jsem se, že dnešní večer nebudu věnovat práci, ale zábavě.

Nešel jsem sice za děvkama ani jsem si nešlehl herák, ale nakonec to byl tak orgasmický večer, že jsem se rozhodl vám o něm napsat pár slov…

Z Plzně totiž přijel čtyřprocentní Mireček - demonstrovat za své lepší zítřky coby ošetřovatele v psychiatrickém ústavu Dobřany - tak jsme se domluvili, že zajdeme s holkama a našimi psy do Piana. Sraz u Mira a Miška na Žižkově v osm večer.
Znáte to, den jak z trestaneckého tábora, takže když jsem o půl osmé konečně vypálil z jednání s právníky se slovy "Omlouvám se, ale už opravdu musím jít, protože na mě čekají moji teplí kamarádi, se kterými jdu do teplého baru očumovat teplé chlapy", věděl jsem, že mám minimálně půl hodiny zpoždění.
Přesunul jsem se domů, bleskově se převlíkl, popadl vodítko a vyrazili jsme. Myslel jsem, že půjdeme rovnou chlastat, ale když mě před barákem přivítal Mireček se slovy "nemáš hlad?", popadl mě neuvěřitelný záchvat radosti. Můj binární mozek si vzpomněl na dnešní standardní oběd sestávající ze dvou hnusných párků v gumových rohlících u stánku za Kotvou na cestě z práce k právníkům a bez rozmýšlení jsem zařval "jasně, copak jste uvařili?"
Nahoře už na mě čekalo křeslo, mega porce naprosto luxusního slovenského ragů s rýží, sklenice kofoly, na stole červený Marlbora a k tomu dárečky v podobě jednoho DVD po kterém jsem toužil a balení diazepamu pro případ akutní potřeby. Beze slova jsem se do všeho pustil, a když se mě Miro vzápětí asi tak potřetí zeptal "ako mi chutí", připadal jsem si jak v ráji nebeském.
Po cestě do Piana jsem sice musel vyřídit ještě dva pracovní hovory, ale pak už šlo všechno podle neplánovaného plánu. Ani nevím proč, ale namísto panáka jsem si objednal čajíček s citrónkem a čtyřmi cukříky. Pan domácí mi do něj asi omylem nalil rum, protože jsem si po něm připadal lehce opilej, tak jsem si dal ještě jeden. Jako vždy když se takhle s holkama potkáme, i dnes jsme se bavili převážně a skoro jen o psech. Diskutovali jsme kvalitu granulí a chuťové preference našich čtyřnohých miláčků, jak často a jestli vůbec jim stříháme drápky a další důležité aspekty na toto naše velmi osobní téma. Přitom jim všem Miro průběžně rozdával takové množství piškotů, jaké by těm mým malým teriérům v pohodě stačilo snad na měsíc. Mireček samozřejmě nezapomněl referovat o životě malé Nelinky, což je dcerunka mé Brutální Nikity a současná největší hvězda celých Dobřan. Přitom jsme očumovali a komentovali buzničky sedící u okolních stolečků a nakonec ještě s Miškem probrali kosmetiku. Nutně totiž potřebuju nový hydratační krém a nemůžu se rozhodnout, jestli je lepší Dior nebo Chanel. Miško totiž pracuje v parfumerii hned vedle právníků a může mi nabídnout dost zajímavou slevu. Tak prý ať se kdykoli zastavím, že spolu určitě něco vybereme. Kupodivu jsem vůbec nežvanil o práci a ani holky neřešily tu svoji.
Před půlnocí jsme usoudili, že je načase vypadnout a rozhodli se, že to cestou domů vezem přes KFC na I.P.Pavlova. Vzali jsme to přes park, kde se nám na chvíli všichni čoklíci ztratili z dohledu, protože v dáli zahlédli kočku a rozhodli se ji společnými silami ulovit. Akce skončila tím, že kočka hbitě vyšplhala na nejbližší strom a psům nezbylo než zařadit se do davu a pokračovat dál v našem společném výletu. Po cestě jsme potkávali holky, které ve skupinkách mířily na noční pařbu do místních barů a klubů. Na Vinohradské už jsem si připadal jak v San Francisku, protože na ulici jsme potkávali už jen samé buzny a teplouše.
V KFC byli Mirkové poněkud rozladěni faktem, že dnes obsluhovala noční dívčí šichta a holky měly volno. Když jsme z venkovního okýnka odstranili ceduli a s nápisem "okno uzavřeno" a frajerka vtípek nepobrala, Miro jí sice pravil, že je piča, ale nenechali jsme se odradit a šli jsme se najíst dovnitř. Tam jsem zase v musel Mirečka počastovat pár sprostými slovy já za to jak pod stolem nenápadně krmil mé teriéry hranolkama. Po příkazu "naval je, vole, já je sním" toho naštěstí nechal. U psů si tím ovšem zajistil slávu a vděk na věčné časy a oba se už nesmírně těší na oslavu jeho narozenin příští měsíc v Dobřanech na které se sejde celá parta holek a psů, bude se grilovat a podávat domácí zákusky. Jsem si jistý, že kdyby ti dva malí chlupáči uměli mluvit, objednali by si u něj menu sestávající z paštiky z divokého zajíce jako předkrm, celého pečeného prasete jako hlavní chod a na závěr ještě karamelové větrníky se šlehačkou.
Po druhé dnešní večeři jsme už konečně vyrazili směr domov, oni zpátky na Žižkov a já na Kampu. Protože jsem naposledy jel noční sockou někdy před pěti lety, nechal jsem si ujet tramvaj a vyrazil jsem tedy pěškobusem. Nakonec, z Vinohrad je to k Vltavě furt z kopce, pak už jen přeplavat řeku a jsem doma. Rozloučil jsem se s Mirečky pusinkami a stylem cik-cak každou uličkou mimo hlavní dopravní komunikace jsem se vydal směr Národní. Prošel jsem okolo Jámy a skrz Jungmanku zadem okolo práce ke stánku, kde jsem si u dvou usměvavých buzniček koupil cigárka. Tam jsem sice už mohl nastoupit do tramvaje, ale došlo mi, že když už jsem se - naprosto střízlivý - prošel z Jiřího z Poděbrad až skoro k řece, byla by škoda nepokračovat v pěší tůře dál směrem Karlův most a nevychutnat si tu romantiku. Věděl jsem, že most už bude vypadat jako po celostátní evakuaci a budu si moct vychutnat tu neuvěřitelně nádhernou scenerii staré Prahy a zaposlouchat se do hlučící Vltavy. Jediné živé bytosti, které jsem tam v tu chvíli potkal, byl páreček, který se tam kupodivu neolizoval, ale hulil jointa. Pejsci nás samozřejmě okamžitě seznámili, tak jsem nezaváhal a dvakrát si dvakrát potáhl. Čas se najednou zastavil a já tam stál s pocitem, že jsem na tripu. V nohách jsem měl snad pět kilometrů napříč noční Prahou a v hlavě se mi najednou z ničeho nic rozjela Smetanova Vltava. Stál jsem tam s pocitem, že mi mozek uplaval kamsi směrem Hamburg a v úžasu nad tím, jaké mám vlastně štěstí, že bydlím na tak nádherném místě jako je Malá Strana.
Když jsem konečně někdy po jedné ráno dorazil domů, začal jsem přemýšlet nad tím, co vlastně bylo zlatým hřebem dnešního večera. Fakt, že jsem ho nestrávil prací u počítače? Kulinářské umění Mirečků aka teplá večeře připravená na stole se vším všudy? Posezení v kruhu kamarádek? Joint? Pěší výlet noční Prahou ve střízlivém stavu jaký jsem snad ještě nikdy v životě nezažil? Nebo snad všechno výše uvedné dohromady v kombinaci s faktem, že jsem prožil naprosto neplánovaný zážitek, který při kterém jsem si bezděčně uvědomil jak jednoduché a krásné je radovat se z obyčejných maličkostí? Na odpověď jsem samozřejmě nepřišel.
Vím jen, že za to všechno můžu poděkovat Mirkovi + Mirkovi.
Holky moje, miluju vás!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama